KlaPi se sirhonzou před časem vymysleli blog challenge. Původně jsem se chtěla zúčastnit, ač jsem tušila, že tyhle moderní výdobytky jsou spíš pro mladší ročníky. Když byly úkoly vypsány, definitivně jsem se polekala a couvla ze svého původního nadšení. Některé úkoly bych snad zvládla (třeba nakreslit beránka nebo uvařit a vyfotit nějakou baštu), ale u jiných bych bývala byla v koncích ještě dříve, než bych začala.
Třeba úkol napsat minirecenzi na divadelní představení, jež jsem zhlédla naposledy. Vím, že v divadle jsem byla před víc než rokem. Ve Státní opeře. Ale co to bylo? Že by Rusalka? Ta se povedla. Nebo snad Nabucco? Ten také neměl chybu. Ale už je to tak dávno…
Nejlépe se kritizuje, to je známá věc. Tak já také dodatečně zdrbnu jedno skutečně nezapomenutelné představení, které jsem viděla v Národním divadle a po němž jsem pro jistotu neprodlužovala předplatné a přeběhla ke Státní opeře. Byla to inscenace Babičky, volně podle Boženy Němcové. Velmi volně.
Především si jakožto dnes tiše krnící bývalá studentka historie nevzpomínám, že by biedermeierovské krinolíny, jaké nosila Paní kněžna, vypadaly jako kašírovaný gumový svatební dort zdobený vibrujícími molitanovými růžičkami. Fuj – nesnáším marcipán a molitan mezi zuby nepříjemně vrže. Napadlo mě, že kostýmní výtvarnice má silné sociální cítění a nenávidí šlechtu, ale poté, co jsem si vygooglila autorčiny návrhy, změnila jsem názor. Teď se mi spíš zdá, že se za jakousi starou křivdu mstí všem hercům. Každopádně svatební dort z gulliverovské rekvizitárny mi nedělal dobře pokaždé, když se v něm Jana Preissová přitřásla na jeviště. Než jsem žaludeční nevolnost z kostýmu rozdýchala, kněžna měla své repliky a dialogy za sebou, takže ani nedokážu posoudit, jak zdatně se herečka své role zhostila. A to se nezmiňuji o jakémsi latexovém či igelitovém pytlíku, do něhož ji posléze výtvarnice nasypala.
Bizarní kostýmy měly ovšem i další postavy, takže se přímo vnucuje bonmot, že jediná normálně oblečená byla bláznivá Viktorka.
Člověk by řekl, že režisér s archaickým pseudonymem Jan Antonín Pitínský, bude mít konzervativní, ba přímo lyrický vkus. Svůj omyl jsem pochopila v okamžiku, kdy babička začala, tuším hned v prologu, aby divák dlouho netápal, debatovat se svou dcerou o jejím potratu. Herci se po jevišti pohybovali poněkud chaoticky, občas bez příčiny kamsi popoběhli, takže jsem pojala podezření, že za kulisami sedí jejich škodolibý kolega a ze vzduchovky po nich střílí pepřové kuličky. Dějovou linku se mi nepodařilo zachytit – útržkovité dialogy nedávaly moc smyslu. Jen Babička chrlila jednu moudrost za druhou. Co slovo, to perla. Vzácná a šťastná to žena!
Na představení jsme byli s mým tatínkem, který jinak ve svém tehdy ani ne třičtvrtěstoletém věku pokaždé v teple a klidu, zejména při pohádce, jakou podle mě Babička Boženy Němcové v podstatě je, usínal pokojně jako miminko. Cestou do divadla jsem měla obavy, že mě jeho mohutné funění ve fázi alfa společensky znemožní. Zbytečně – tatínek první akt strávil s otevřenými ústy a očima nevěřícně doširoka otevřenýma, během druhého tiše supěl, nikoli ovšem ze spaní, a ke konci více než tříhodinového představení se už z jeho útrob linulo temné a zlověstné dunění, jako z golema ve filmu Císařův pekař. Dnes už nedokážu pochopit, že konzervativci, staromilci a fandové historie tatínkova a mého typu to po druhém aktu nevzdali a svorně neprchli k šatně. My jsme to vážně dotáhli až do strašnického – nebo snad nějakého jiného – krematoria na Babiččin pohřeb!
Kritikami oslavovaný vynikající herecký výkon paní Vlasty Chramostové v titulní roli jsem v tom chaosu nedokázala ocenit.
Po necelých třech sezonách byla hra stažena z repertoáru. Jo, Češi jsou asi ve své podstatě stejně konzervativní jako Angličani. Návštěvníci „Zlaté kapličky“ chtějí vidět, jak Evžen Oněgin na carském dvoře se starosvětskými venkovskými statkáři tančí čtverylku, a ne to, jak řeší své bisexuální problémy na diskotéce se soudobou mafií. Co je špatného na romantické pohádce o dívce zakleté v labuť, její lásce k princi a boji proti zlému černokněžníkovi? Je opravdu nutné do ní míchat složitost homosexuálních vtahů a z černokněžníků dělat ministry? Jako by nestačilo, že ti naši umí čarovat s rozpočtem svým i státním ažaž! Já chci do divadla chodit proto, abych unikla současným problémům a starostem.
Chápu, že se Národní divadlo snaží přizpůsobit svůj repertoár modernímu divákovi a chce v něm odrážet současnou společnost, ale trošku se obávám, aby svým cíleným úsilím neztratilo 96 procent svých diváků. Snad kdyby se zacílilo i na vybrané operety (Cikánský baron) nebo muzikály (Cikáni jdou do nebe), návštěvnost by mu maličko stoupla. Ale hlavně ať se nespojuje se Státní operou. Kam bychom potom chodili na klasické pohádky s nádhernými kostýmy a kulisami?
Žádné komentáře:
Okomentovat