Louskáček v Národním

Před Vánocemi KlaPi napadlo, že bychom si svátky mohly zpříjemnit vánoční kulturou, a navrhla mi, zda s ní a její kamarádkou Martinou nechci vyrazit na Louskáčka. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je návštěva Národního divadla při jeho současném vedení bezpečná, ale usoudily jsme, že když je Louskáček primárně určený dětem, moc velké experimenty a brikule se s ním snad dělat nedají. Louskáček prostě musí být Louskáček – Vánoce v měšťanské rodině, holčička Máša dostane panáčka Louskáčka, ten přemůže hejno domácích myší, změní se v prince a ve druhé polovině představení s Mášou, která najednou zázračně vyroste v mladou křehkou krasavici, procestují vánoční stromek s krásnými tanečními výstupy z různých koutů světa, to vše za doprovodu kouzelné Čajkovského hudby. Co se na tom dá zkazit?
Do Vánoc byla ovšem všechna představení vyprodaná, a tak KlaPi koupila lístky až na 7. ledna. Místa jsme měly na druhé galerii, což byla pro mě premiéra. Takhle vysoko jsem v Národním ještě nikdy neseděla. Nevím, jestli obecenstvo v parteru a na balkoně má alespoň náznaky kinderstube a elementární povědomí o tom, jak se do divadla obléknout a jak se tam chovat, ale dost o tom pochybuji. V našich vyšších sférách by si při hodnocení úborů přítomného publika Ada z módního pekla přišla na své. Evidentně současné dámy nejen nemají nejmenší tušení, co je elegance, ale nemají ani páru o tom, co na sebe do divadla. Madam vedle nás zprava měla nohy ve slušivých tlustých řádkovaných punčocháčích zasunuté do polárnických tuleněk s paradoxním leopardím vzorem, jakousi urousanou myší sukni a pravděpodobně podomácku uštrykovaný svetřík. A minimálně třetina návštěvníků měla na sobě džíny.

Kousek od nás vlevo zase seděla důchodkyně sice celkem důstojně oděná, avšak zřejmě stižená slepotou, neboť si v šatně nevšimla cedule jak kráva, že během představení je zakázáno fotografovat. Stařenka tedy zcela evidentně nemohla ani tušit, co zobrazuje display jejího primitivního kompaktu, ale fotila jak zběsilá, a to prosím s bleskem. Vzhledem k tomu, že nás ostatní diváky její blýskání poněkud rušilo, pokoušeli jsme se ji zklidnit, ale babča byla zřejmě i hluchá. Škodolibě jí přeju to překvapení, jaké asi doma utrpěla, když zjistila na počítači či televizi, že na celé zhruba stovce fotek má na tmavém pozadí krásně nasvětlený a ostře zobrazený sloup, který dominoval jejímu zornému poli tři řady před jejím sedadlem. Z druhé galerie totiž blesk na jeviště vážně nedosvítí ;-).

Co se týče představení samého, Národní nezklamalo. Najalo si jakéhosi Maďara, který klasický příběh Louskáčka sebral E. T. A. Hoffmannovi a svěřil ho Charlesu Dickensovi (oba se asi v hrobě obracejí). Takže v první polovině představení z původního námětu nezbylo skoro nic kromě figurky Louskáčka před hračkářským krámkem. Hlavní postavou se stal zlý a chamtivý lichvář Scrooge a sen Máši o boji Louskáčka s myší armádou se změnil v tanec ďábla s hejnem postav s umrlčími maskami a v bílých třásňovitých úborech, jež se vyrojily z trezoru. Neměly jsme program (příběh je notoricky známý, tak na co?), takže jsem podle objektu, jenž postavy vyplivl, usoudila, že jde o směnky a úvěrové smlouvy. KlaPi to o přestávce nedalo a program si koupila, abychom se poučily, že kromě cenností v trezorech běžně sídlí také zlí duchové :-o.

Tato scéna se Scroogem natolik zamávala, že se z něj stal roztomilý hodný strýček, který začal dětem rozdávat dárky (tanec dítek z baletní školy v čepečcích a nočních košilkách byl nejsvětlejším okamžikem celého představení). Nakonec lichvář opravil figurku Louskáčka, jíž předtím utrhl ručičky a nožičky, aby se dívka Máša – pardon, tentokrát Klára – a Louskáček mohli změnit v princeznu a prince a druhá polovina představení pokračovala v tradičním pojetí, tedy s klasickým tancem tak, jak se na Čajkovského balety sluší.

Choreografie první poloviny baletu byla víceméně moderní, na umění a schopnosti tanečníků celkem nenáročná, umělci zřejmě odpočívali před druhou, klasickou částí. Snad proto diváky na druhé galerii po přestávce tolik překvapil tanec na špičkách, piruety, roznožky, ba dokonce zvedačky – při každé vypukli ve frenetický potlesk a výkřiky BRAVO. Chápala bych jejich obdiv k baleťáku-heveru, kdyby před-stavitelka princezny Kláry byla při těle, ale byla to klasická křehoučká baletka. Přely jsme se tedy, zda jde o nepoučené publikum, jež do divadla zabloudilo omylem (tuleňky naší sousedky by to naznačovaly), marně očekávalo lutze, axely, salchowy a rittbergery a zajásalo tedy alespoň nad každou zvedačkou, či zda na galerii sedělo široké příbuzenstvo výkonných umělců. Louskáček sice byl můj první balet, ale v mých asi tak šesti letech. Od té doby jsem jich už řádku viděla, a proto bych ze svého pohledu výkony tanečníků označila za slušný průměr, zasluhující ocenit potleskem, netřeba však mrhat přemrštěnými ovacemi.

Za měsíc jdeme na Giselle do Státní opery. Snad si tam trochu spravím chuť a skutečně uvidím příběh o dívce Giselle, jež zemře na zlomené srdce, změní se ve vílu a milovaného muže zachrání před utancováním svými družkami. Státní opera se sice před pár dny přes mnohé protesty konzervativců mého druhu spojila s Národním divadlem, ale snad to ještě chvíli potrvá, než nové vedení zprzní i její repertoár. Pak už v Praze nebude kam chodit na operu a balet. Tak leda do kina. Pánbůh s námi!

P.S. Fotky jsou z oficiálního webu Národního divadla. A ve zhruba stejném čase a zcela nezávisle vznikl Klapiin příspěvek.